Snažíme se zlepšovat kulturu pivovarnictví, říká Petr Púček
Ač rodák z Loun, slovenské kořeny svým temperamentem a výřečností rozhodně nezapře. Výčet jeho hlavních aktivit je velmi pestrý. Kromě toho, že podniká ve stavebnictví, chová na svém statku v Konětopech 200 ovcí. Já jsem ho ale oslovila hlavně jako předsedu Strany přátel piva. A kde jinde se sejít s předsedou strany příznivců nejoblíbenějšího nápoje v Čechách? Samozřejmě v hospůdce u piva. V průběhu našeho rozhovoru jsem poznala, že lepšího respondenta si redaktor nemůže přát. Petr Púček umí poutavě vyprávět a většina jeho odpovědí by vydala na jednu normostranu. V následujících řádcích si můžete přečíst zkrácenou verzi našeho setkání, za které panu Půčkovi moc děkuji.
Už na první dojem působíte energicky a akčně. Pro obchodní zaměření ideální typ. Kolik Vám bylo, když jste začal podnikat? A v jaké oblasti to bylo?
V Pivovarské ulici jsem měl Restauraci Pod kostelem, kterou jsem vybudoval velmi brzy. Hostinským jsem se stal v jednadvaceti letech. Hned ze začátku jsem měl tým profesionálů, od kterých se bylo co učit. A i když jsem byl šéf a měl jsem pod sebou deset lidí, paradoxně byli všichni starší než já.
Vím o Vás, že máte vystudovanou elektrotechnickou průmyslovku. Jak jste se dostal ke gastronomické sféře?
Do toho mě uvrtal můj bratr Jan Púček, který byl vyučený kuchař-číšník. V té době pracoval v hotelu Union. Blížila se privatizace, podnikání začalo mít zelenou, tak jsme se domluvili, že to spolu zkusíme. V roce 1991 jsme se pustili do realizace našeho plánu. Rekonstrukci jsme dokončovali v roce 1993. Ve stejném roce připravovali otevření restauračního zařízení v Lounech další 3 naši známí. Vzpomenu alespoň Václava Sochora (Restaurace U Kalicha), který bohužel také nedávno zesnul, stejně jako můj bratr. Letos uplynulo 30 let od otevření naší bývalé hospody. Pamatuji si, že jsme si s Vencou hodně pomáhali. Jeho řemeslníci byli i mými řemeslníky. Jakmile skončili u něj, přišli ke mně a opačně. Dům v Pivovarské ulici jsem kupoval v roce 1991 jako ruinu a dával jsem ho dohromady na koleně. Byla to úplně jiná doba než dnes.
Porevoluční léta jsou opředeny aurou divoké doby bez pravidel. Jak vzpomínáte na devadesátky?
V dobrém. Byl jsem mladý, nadšený, žádný problém jsem si nepřipouštěl. Všechno šlo tak nějak samo. Banky vám v té době na všechno půjčily a na nic se neptaly. Ale já jsem počítal s tím, že všechno splatím. Nepatřil jsem mezi ty, kteří posílali banky ke dnu kvůli tomu, že svoje dluhy neplatili. Byla to divoká léta. Musím říct, že díky prosperování restaurace, jsem měl všechny finanční úvěry v brzké době vyrovnané.
Zažil jste i tady v Lounech nějakou divočinu?
Tenkrát se mě pokusili třikrát vykrást. Ani jednou se jim to nepovedlo. Poprvé si nás jen naťukli. Podruhé jsem to utnul v průběhu, když jsem o zloděje přerazil těžkou kanadskou židli. Nic jiného jsem neměl po ruce. Třetí vloupání už ale bylo se zbraní. Tam jsem proti noži použil střelnou zbraň. Pamatuji si, že v ten den bylo v Lounech asi šest vloupaček. Tuším, že vybrali kadeřnictví, plaveckou halu, samoobsluhu a já jsem byl jejich poslední zastávka, na které skončili. Jednoho jsem postřelil, druhý se snažil utéct, ale zlámal si nohy, když vyskočil z okna. Třetí hlídal a tomu se podařilo asi jedinému utéct.
Do restaurace Pod kostelem lidé mohli chodit jedenáct let. Byla velmi oblíbená. Co se přihodilo, že jste se vrhnul jiným směrem?
Byl jsem opravdu slušně rozjetý. Dělal jsem spoustu obědů, zadánek, nesčetně svateb a akcí. Měl jsem tým lidí, kteří jezdili po Praze dělat catering. V Lounech tenkrát nebyly zahrádky u restaurací tak jako dnes. Nyní jsou na každém rohu, dokonce i tam, kde zasahují pomalu do silnice. Jenže v devadesátých letech bylo něco takového pro radnici science fiction. Chtěl jsem si na náměstí pronajmout kus chodníku mezi lípami, kde byla pěší zóna. Tehdejší radní o tom se mnou rezolutně odmítli jednat a v podstatě mi dali najevo, že jsem se úplně zbláznil. A tahle reakce mě úplně sundala, sestřelila a vzala mi kus mého nadšení. To jsem zrovna koupil dům u náměstí (dnešní Hotel U Radnice), kde jsem se chtěl v tomto duchu street foodu realizovat.
Díky tomu jste ale neskončil?
Ne, hospodu jsem pak kočíroval dál. Ale po jedenácti letech jsem se cítil už unavený. Jsem panna, neumím nic dělat napůl. Vše musí být akorát, dokonalé a do puntíku. Umím toho na sebe nandat prostě hodně. Takže jsem se sám uštval. Restaurace byla otevřená od pondělí do neděle, jeli jsme nonstop a já jsem tam ještě k tomu bydlel. Za volné dny jsme vděčili mým rodičům, kteří mi hodně pomáhali.
Na mě působíte jako velmi zaměstnaný člověk i nyní. Máte více volného času?
Když se nad tím teď zamýšlím, tak paradoxně jsem měl tehdy víc volna než v současné době.
To už mluvíme o Vašem statku v Konětopech, kde chováte ovečky.
Ano. Dneska se musíme starat o 200 oveček a zvířata se Vás neptají, jestli je svátek nebo pátek. Neřeknou, klidně si někam jeďte, my žrát nemusíme. Takže jsme u toho uvázaní víc než u hospody. Spíš tedy moje manželka, abych byl přesnější. Já sice pomáhám, ale devadesát procent povinností leží na ní.
Můžete vůbec trávit dovolenou spolu?
Na dovolené je vždycky jeden z nás a druhý zůstává na statku. Společnou dovolenou jsme neměli už dvacet let.
Jak Vás napadlo chovat ovečky?
Můj tatínek pochází ze Slovenska, konkrétně z Terchové. Do Čech se, jak už to bývá, přiženil. Můj dědeček i pradědeček bačovali, takže to mám v genech. Už když jsem byl dítě, tak jsme na zahradě u Velkého parku v Lounech chovali čtyři ovečky.
V úvodu jsem zmínila, že jste předseda apolitického spolku Strany přátel piva. Můžete popsat vznik a historii této organizace?
Strana přátel piva vznikla v roce 1976. Předsedou byl Jaroslav Helšus, který ji spolu se svými kamarády založil jako recesistickou partaj. V době hluboké totality to znamenalo určitou formu odboje. Členové byli sledovaní státní policií. I tady probíhala kontrola, zda nedělají podvratnou činnost.
Jen pro vysvětlení. Po sametové revoluci tu vznikla politická strana přátel piva. Ta s vámi nemá co dočinění?
Politickou Stranu přátel piva tehdy založili studenti v Plzni, jako reakci na množství nových stran. Byla to sice také recese, ale v roce 1993 se spojili se sociální demokracií a společně šli do voleb. Poté se přejmenovali na Sdružení přátel piva. Dnes už neexistují, protože je politika semlela. My máme i ve stanovách, že jsme apolitický spolek. Chceme to tak zachovat i do budoucna. Stejně je na tom i Chmelobrana Žatec, se kterou máme velmi podobné cíle i hodnoty.
Jaké cíle to jsou?
Důležitá je pro nás kultura pivovarnictví, kterou se snažíme zlepšovat. Sledujeme a podporujeme pivovary v šíření dobrého jména našeho českého moku.
Kdyby někdo chtěl do strany vstoupit, probíhá výběrové řízení nebo přijmete každého?
Nového adepta přijímáme většinou na základě doporučení jednoho ze členů strany. Ten je pak garantem dotyčného nováčka, ručí straně za jeho lidské a charakterové vlastnosti. No a samozřejmě je důležité mít kladný vztah k pivnímu moku.
Kam až sahá působnost strany přátel piva?
Působíme v rámci dojezdových vzdáleností. Když si vezmeme, že vzniklo několik stovek mini- a mikropivovarů, tak není v silách naší strany navštěvovat všechny. Mapujeme a sledujeme dění v několika pivovarech v našem regionu. Snažíme se je začleňovat do různých akcí například naší největší akce Pochodu života. Té se letos zúčastnilo devět pivovarů.
Pochod života je Vaše nejznámější akce. Jakou má tradici a jak vznikl?
Pochod života má skutečně velkou tradici. Letos proběhl už 46 ročník, takže se chodí od začátku vzniku strany. Pokud mám správné informace, je to 3. nejstarší pochod v České republice. Vychází se z Domoušic a jde se do Loun. Zpočátku byla tato akce pro pár nadšenců cirka pro 20 lidí. Když jsem před třiceti lety vstoupil do strany, bylo už účastníků kolem padesátky. No a letošní ročník čítal 401 registrovaných lidí, zúčastněných pak přes 500. Koná se vždy poslední sobotu v červnu. Zúčastnit se ho může kdokoliv. Informace si každý může najít na našich stránkách nebo na něj vyskočí z vyhledavačů.
Osobně jsem ho také jednou absolvovala. Je to tedy už dávno. Pamatuji si, že si v tento den museli řidiči na silnicích ve směru Domoušice – Louny dávat větší pozor. Sem tam se na komunikaci vyskytl odpočívající účastník v podroušeném stavu. To se ale už změnilo, je to tak?
Hodně se toho změnilo. Dříve se této akci přezdívalo Pochod smrti, protože ne všichni došli. Platila jiná pravidla. Na trase byla povinnost pít pivo na každé určené zastávce. Dokonce se připočítávaly body za štamprlata tvrdého alkoholu. Dávala se razítka, která byla ostře sledovaná samotnými účastníky. Navzájem se všichni hlídali. Dokonce se udávalo, když někdo podváděl. Platil zákaz pomáhání bližnímu svému, zásadně se nechával ve škarpě, opouštěl se. K tomu se dokonce na startu skládal slib. Často se stávalo, že víc lidí zůstávalo na trase, než jich došlo do cíle. Jak se doba měnila a s ní i společnost, dostával pochod lepší nálepku. V posledních patnácti letech došlo k velké proměně. Dneska už s námi chodí rodiny s kočárky, děti. Už to není o tom, kolik kdo vypije alkoholu. Primárně jde o to užít si hezký den. Potkávají se tam známí, kteří se třeba celý rok neviděli. Většinou týmy, které vycházejí společně, tak přicházejí úplně s někým jiným. Navážou se nové kontakty, nová přátelství. Na Pochod života přijíždějí lidi z celé republiky.
Změnila se i trasa?
Díky tomu, že mezi vesnicemi stále vznikají nové stezky, se nám podařilo docela zásadně pochod stáhnout ze silnic. Dneska vede trasa z devadesáti pěti procent přírodou. Tou dobou bývá krásné počasí a pro všechny je to hezký zážitek.
Máte taky nějakou veselou historku, která se váže k Pochodu života?
Vzpomínám si, bylo to asi v osmdesátém devátém roce, jak někdo ze členů nebo účastníků chtěl této akci udělat reklamu. Napsal zprávu do ČTK, že v Lounech proběhne Pochod života. V Polsku ve shodnou dobu také probíhaly Pochody pro život. Ale ty se pořádaly jako pieta za pochody smrti, při kterých za druhé světové války zemřelo statisíce lidí při přesunech z koncentračních táborů. ČTK zprávu z Loun tenkrát sdílela v rámci RVHP s polskou tiskovou agenturou. Poláky to zaujalo. Byli mile překvapeni, že se v Čechách něco takového také pořádá. Začali se o nás zajímat a shánět informace, jak dopadl náš pochod života. Podotýkám, že já jsem v té době ještě nebyl členem strany a ani jsem pochod nešel. Končilo se tehdy na koupališti. Seděl jsem tam s pomalu přicházejícími, najednou k nám přišel výčepní a říká, že máme na telefonu Poláky. Byla to polská tisková agentura, která chtěla vědět, jestli pochod života proběhl a jestli všechno bylo v pořádku. Naštěstí jsme si navzájem moc nerozuměli. Doufám, že ani nepoznali, že jsme všichni už slušně společensky unavení. Na všechno jsme se jim snažili odpovědět, takže byli spokojení. A nakonec se Louny dostaly do polských zpráv.